A lampa ještě hořela - Iva Tajovská

Vypravěčka nového románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti; o to větší bylajejí vnímavost k osudům druhých.

Počátek 20. století byl nadějný; doba prála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku.

O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastněných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost.

Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovým veršem, "život dlay pro něho". Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času.

O autorce:

Iva Tajovská (1959) debutovala v roce 2006 souborem novel Jepičí hvězdy. Podle novely Archiv natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film. Následovalo sedm úspěšných románů a povídkových souborů, mezi nimi knihy Matky matek (2007), Jarmark obnažených duší (2010) nebo Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016).

Ve volné trilogii Odpusť, že jsem se vrátil (2018), Hořící nebe (2019) a Než se rozdělíme (2021) se autorka zaměřila na osudy několika rodin zmítaných tragickými či přelomovými událostmi 20. století.

Iva Tajovská čerpá z toho, co je jí blízké. Osudy jejích postav jsou silné ve své syrovosti, za nenápadnou každodenností jejich životů se skrývají skutečná lidská dramata. Autorka je podává s empatií, ale nikoliv nekriticky, a její prózy jsou proto autentické a prosté zjednodušujících zkratek.